Svět je tuze malý a o náhody tu není nouze

     Začali zvonit hned dva budíky najednou. Děti se začaly probouzet, ale budíky nezamáčkli.Dnes je ten den.Den kdy jdu poprvé do nové práce na zkušební směnu. Když tohle vyjde konečně budu moct pořádně uživit svoje dva syny.Jmenuji se Harry. Harry Sanderson. 

     Běžela jsem po ulici a spěchala do čistírny, kde jsem měla být už před půl hodinou a vyzvednout si šaty na dnešní pohovor. Už jsem konečně u pultu, když vstoupí mile vypadající muž středního věku. Usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.Konečně mi dali šaty zabalené v bílém pytli na ramínku. "Vaše iniciály prosím," řekla dáma za pultem a očekávající odpověď se na mě podívala. "H.S," odpověděla jsem ji a ona zadala něco do evidence počítače a šaty mi výměnou za pár bankovek dala.

     Konečně jsem dorazil před dveře čistírny. Děti dají člověku na plný úvazek dost zabrat. Vypravit je do školy a do školy není tak lehké, jak se na první pohled může zdát. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. U pultu stála slečna s krásnými hnědými vlasy. Samozřejmě to nebylo to první, co mě upoutalo. Jsme přece chlap ne ? Slečna si vyzvedla šaty a odešla.Preventivně jsem se za ní otočila kochal se výhledem, než se mě paní za pultem zeptala na iniciály. "H.S," odpověděl jsem jí a ona mi vydala bílý pytel stejně jako té slečně.

      Co nejrychleji jsem dorazila do svého mrňavého bytu a rozepla zip na bílém pytli se šaty, abych se mohla co převléknout a vyrazit na pohovor. Vykoukla na mě černá tlustá látka kabátu. Moment. To přece nejsou mé šaty. Začala jsem se v duchu proklínat a podívala se na hodiny. Půl hodiny do pohovoru. Nemám čas vrátit se zpátky pro šaty. Hodila jsem pytel i s kabátem na gauč a vyrazila ven.

     Dorazil jsem domů a rozepnul bílý pytel.Sáhl jsem dovnitř a ucítil lehkou sametovou látku. Už na omak jsem poznal že tohle rozhodně není můj kabát.Můj jediný kabát! Začal jsem panikařit,ale když jsem se podíval na hodiny málem jsem omdlel. Za chvíli musím být v práci. Sebral jsem lehkou džínovou bundu a vyběhl ven.

     Konečně jsem byla u vysoké budovy s prosklenými okny zabírajícími většinu plochy. Vběhla jsem dovnitř a rozhlížela se po recepci. Sakra. Vždyť já nevím ve které místnosti mám mít pohovor. Dovnitř vstoupil nijaký muž v džínové bundě. Přišel mi povědomí, ale v tom spěchu jsem neměla čas přemýšlet, kde jsem ho jen viděla. "Prosím pane,potřebuji pomoct," obrátila jsem se s těmito slovy na něj. "Ano slečno ?" "Mám tu mít pohovor na místo recepční a nevím,kam mám jít." Pán se na mě usmál a pochybuju, že přemýšlel nad tím jak hezké mám oči. "Jděte rovně támhletou chodbou a první dveře vlevo," odpověděl a pořád na mě zíral. Poděkovala jsem a rychle vyrazila. Otevřela jsem dveře a za stolem tam seděl hrozivě vypadající muž v černém obleku. "Posaďte se slečno."

     Dorazil jsem do práce a ve dveřích zahlédl tu dívku z čistírny. Zeptala se mě,kde je nijaký pohovor.Byl jsem tak zaujatý jejíma..ehm..očima,že jsem ani nevnímal,co říká,natož co jsem jí odpověděl.Vyrazila pryč a já si šel pro vozík s uklízecíma potřebama a mopem.Ano.Dělám uklízeče.Když jsem dodělal recepci a všude vytřel,přesunul jsem se do chody,kam zmizela tak před hodinou zmizela ta slečna. Vytíral jsem a zastavil se u dveří, do kterých vešla. Chvíli jsem poslouchal,ale nerozuměl jsem kontextu. S hlavou u dveří jsme se opřel o vozík,který se najednou pod mou váhou rozjel a narazil do protější zdi. Ozvala se rána. A ještě jedna ze dveří, u kterých jsem poslouchal.

    Povídala jsem si s mužem v obleku. Ptal se mě na otázky kolem marketingu a propagace. Bylo to zvláštní. Chci být přece recepční. Najednou se z venku ozvala rána a já leknutím nadskočila. Židle pode mnou se rozjela do stran a já seděla na zemi.V tu chvíli bych se nejraději propadla do země.Moment.Však to se mi právě podařilo. Muž se na mě přísně koukal a já věděla,že horší už to být nemůže. Když jsem odcházela, podal mi ruku se slovy "Děkuji že jste se zajímala o místo marketingové poradkyně.Ozveme se vám." A v tom mi to došlo. Já byla na špatném pohovoru.Ve špatné místnosti. Vyšla jsem zdrcená ven a chvíli smutně postávala před budovou.

    Uklidil jsem vozík a dovytřel zbytek chodby než ke mě přišel šéf s tím, že našel někoho vhodnějšího,kdo se pro tuhle práci hodí víc. Hlavně prý nechodí pozdě a nerozbíjí pracovní pomůcky.Vyšel jsem ven a nekoukajíc na cestu jsem vrazil do slečny stojící před budovou. Byla to ona. Ta z čistírny. Už zas. "To je ale náhoda že se znovu potkáváme." Usmál jsem se. 

                                                               Neplecha ukončena